Referáty

Referáty o Malířích

7. listopadu 2009 v 11:30
1852 - 1913
MIKOLÁŠ ALEŠ

Patřil k takzvané první generaci malířů Národního divadla (ND). Když byla na výzdobu ND vypsána soutěž, ozval se skepticky Jan Neruda: "Mánes je mrtev - kdo dovede promluvit jeho řečí.?" Byl to tehdy 26letý Mikoláš Aleš, který několik let po smrti svého vzor našel dost síly postavit se před českou inteligenci a prohlásit, že to bude právě on. Nebyl však sám kdo se ocitl na této cestě, ti nejlepší z jeho generace jej následovali - Ženíšek, Myslbek,Tulka.
Mikoláš Aleš se narodil 18.11. 1852 v Miroticích Písku a v 18 letech vstoupil na pražskou Akademii. Dětství, strávené v prácheňském kraji s husitskou tradici, v ovzduší lidové prostoty a písmácké vzdělanosti,zformovalo jeho pozdější umělecký profil. V roce 1873 dostal stipendium k návštěvě Světové výstavy ve Vídni, ale ta ho stylově ničím nenadchla. V letech 1878-1879 se usadil v Roztokách, na statku Alexandra Brandejse, který podporoval mladé české umělce. Zde se nechal inspirovat k úmyslu vytvořit cyklus o české historii a naší vlasti . Záliba v cyklech jej pak nadále provázela, neboť mu umožňovaly rozvíjet myšlenky jako děj v obrazech.
K účasti v soutěži na výzdob ND se nechal přemluvit právě svým mecenášem Brandejsem. Navrhl cyklus pro celo výzdoby foyeru. Sám však na tak velký úkol nestačil, a tak zvolil za svého spolupracovníka Františka Ženíška. S nim pak v roce 1879 soutěž vyhrál, ale radost z tohoto uznání vzápětí přinesla těžká zklamání. Soutěžní porota Alšovi při práci natolik vyjadřovala průběžnou nedůvěr,že jeho myšlenky vlastně namaloval a dokončil Ženíšek. Ten byl ve svém projev daleko uhlazenější než "neotesaný" Aleš, se svými splývavými liniemi a hladkou malbou se zdál být vhodnějším interpretem než neurovnaný a nekonvenční, citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby.

DÍLO V RÁMCI ND :
Vlast - tímto cyklem končí česká romantická tradice historické malby, neboť další
generace umělců měla již zcela jiné plány a představy
- nachází se v hlavním foyeru
- cyklus obsahuje 14 lunet , jenž byly všechny rekonstruovány
- Krkonoše : nejvíce poškozená luneta ( 1)
- luneta Domažlice : zde je vidět jeho úplně původní projev ( 2)

Mythus - restaurovaný obraz umístěný na stěně hlavního foyeru ( 3)

obraz na téma Historie - nástěnný obraz v hlavním foyeru (4)

referáty o politicích

7. listopadu 2009 v 11:26 | Ada

T. G. Masaryk


Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7.března 1850 v Hodoníně. Jeho otec pracoval jako kočí na císařských statcích, matka byla kuchařka.

Masaryk se učil kovářem, ale později nastoupil na gymnázium a po maturitě (1872) nastoupil do Vídeňské univerzity na filosofickou fakultu (ukončil ji 1876).

Po ukončení univerzity odjel Masaryk na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí manželku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku.

Masaryk po návratu do Vídně chtěl co nejrychleji získat docenturu a tím se finančně zajistit. Dostal však zprávu o Charlottině zranění. Masaryk se okamžitě vydal na cestu do Ameriky, kde se pak 15.3.1878 oženil. Novomanželé se brzy vrátili do Vídně a Masaryk v září 1878 habilitoval. Ve své práci se zabýval problémem sebevraždy a vzbudil s ní velký ohlas.

V květnu 1879 se Masarykovi narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Finanční situace jej donutila hledat lépe placené místo. To Masaryk našel na Pražské univerzitě a proto se přestěhoval 1882 do Prahy s celou rodinou. V lednu 1897 je Masarykovi udělena řádná profesura, do té doby přednáší s mimořádným jmenováním.
1883 založil Masaryk časopis "Athenaeum" a na jeho stránkách na sebe Masaryk poprvé významněji upozornil. Časopis zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek - Rukopisů zelenohorského a královédvorského, které byly považovány za kulturní a politické sebevědomí starých Čechů. Tak vyvstal střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědeckým argumentům stál vlastenecký cit a národní politika.

V roce 1885 Masaryk publikoval své hlavní filosofické dílo "Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd".

1887 jel Masaryk do Ruska, kde diskutoval s Tolstým; znova navštívil Tolstého v letech 1889 a 1910; odmítl jeho učení o neodporování zlu.

Masarykovo poslanecké období
Masaryk se postupně stal uznávanou českou autoritou a roku 1891 byl zvolen za mladočeskou stranu do parlamentu ve Vídni. 1903 ale dobrovolně odstoupil. Mimo jiné nesouhlasil s příliš tvrdým až radikálním prosazováním českých zástupců a vnitrostranickými půtkami.

Okolo roku 1900 vypukly v Čechách vášnivé protižidovské nálady, které vyvrcholily soudním procesem s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem. Ten byl obžalován z vraždy dvou křesťanských dívek a byly proti němu vznášeny často vymyšlené a ničím nepodložené obvinění připomínající spíše čarodějnické procesy z dob inkvizice. Masaryk prosadil, že případ Hilsnera nebyl posuzován rasisticky, ale že proběhl formou nezávislého soudu.

V roce 1907 se Masaryk stal opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu pomohli také sociální demokraté. Poslancem pak byl Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době Masaryk podnikl svoji třetí cestu do Spojených států amerických.

V letech 1909 - 11 po anexi Bosny-Hercegoviny ostře kritizoval zahraniční politiku Rakousko-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem

První světová válka
Po vypuknutí války byl Masaryk již známou českou osobností, ale neměl zatím valný politický vliv. Rozhodl se přidat na stranu spojenců a 1914 odjel z Rakouska-Uherska. V Paříží založil spolu s
Benešem a Štefánikem Československou národní radu. Mezitím se v Rusku a Francii formovaly československé vojenské jednotky. V Rusku byla československá legie v konfliktu s bolševiky, kteří sabotovali její cestu do Francie; českoslovenští vojáci kontrolovali celou železniční magistrálu mezi Uralem a Vladivostokem a podle instrukce Spojenců prodlužovali svou vojenskou přítomnost na Sibiři. Tím si vysloužili češi velké uznání, které českým představitelům usnadňovalo další jednání.

Masaryk jednal s vládami Anglie, Ruska a Spojených států a podařilo se mu prosadit poválečné roztržení Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu čechů a slováků. 14.října 1918 se Masaryk stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14.listopadu Tomáše Garrigua Masaryka v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem nové republiky.

Po válce
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy. Jel přes republiku vlakem a dělal časté zastávky na kterých ho lidé nadšeně vítali. Na Hradě přednesl své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český".

Nový československý stát to ale neměl lehké. Zahrnoval území Čech, Slovenska a Podkarpatské Rusi, mluvilo se v něm ale také polsky, maďarsky a hlavně německy. Zdaleka ne všichni občané si vlastní stát plně přáli.

V roce 1920, 27. května, byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy - do funkce prezidenta byl pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května).

Po nástupu
Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali Klementa Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. Novým prezidentem byl zvolen Edvard Beneš.

Masaryk zemřel 14 září 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku.

Václav Havel


Václav Havel se narodil 5.října roku 1936 v rodině významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). Otec Václava Havla, Václav M. Havel, byl architekt, stavitel a Rotarián (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také Havlův strýc (bratr jeho otce), ten postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny.

Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.

Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.


Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.

V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).

Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).

Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.

Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra
"Zahradní slavnost" (1963). Toto představení bylo výrazným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.

Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").

V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu
Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.

V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.

V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.

V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.

Po abdikaci prezidenta
Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.

Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli
Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.

Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné České republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havla zvolila do funkce prezidenta České republiky.

Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).

V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen
Václav Klaus.

Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.

Havlova Umělecká činnost:
  • Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20.století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962).
  • První samostatnou Havlovou divadelní hrou je "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
  • I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968).
  • V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná "Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978).
  • V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme" (1988).
  • Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964).
  • Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze
  • Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
  • Významné jsou také Havlovy eseje "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991).
  • V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".

Václav Klaus

Václav Klaus se narodil 19. června roku 1941 v Praze na Vinohradech. Své dětství a mládí prožil v okolí Tylova náměstí v Praze. Od dětství se zabýval intenzivně různými sporty.

Studia a Práce
Vystudoval vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu, obor zahraniční obchod. Promuje v roce 1963. Od roku 1963 působí Václav Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV a v roce 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd. Při uvolnění poměrů v tehdejším Československu se dostává na odborné stáže do Itálie (1966) a do USA (1969).

V roce 1970 opustil z politických důvodů vědeckou dráhu a odešel pracovat do Státní banky československé. Koncem roku 1987 se vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Zde se zabýval makroekonomickými otázkami. Hlavní oblastí jeho profesního zájmu byla liberální ekonomie anglosaského typu, uplatňovaná zejména ve Spojených státech amerických

Po 17.listopadu 1989 vstoupil Václav Klaus do politiky. Dále ale příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze

Politická kariéra

Po 17.listopadu 1989 se Klaus účastní jednání opozice s tehdejší komunistickou vládou a je jedním ze zakládajících členů Občanského fóra (nová politická strana). V nově vzniklé vládě, kterou vede Marián Čalfa získává místo ministra financí. Zde se snaží uskutečňovat radikální hospodářskou reformu, která spočívá na důsledně dodržovaných tržních principech.

V říjnu 1990 byl zvolen předsedou tehdejšího Občanského fóra a v dubnu 1991 předsedou nově vytvořené Občanské demokratické strany (ODS). Druhou nově vzniklou stranou po zániku Občanského fóra Občanské hnutí J.Dienstbera. V říjnu 1991 je Václav Klaus jmenován také místopředsedou vlády ČSFR.

Po volbách v červnu 1992 byl jako předseda nejsilnější české politické strany jmenován předsedou vlády Československé republiky. Po rozdělení Československa na dva státy se stal od l.ledna 1993 předsedou vlády České republiky. Zároveň vykonával i nadále funkci předsedy ODS. Václav Kluas je společně se slovenským ministerským předsedou V.Mečiarem hlavním aktérem při rozdělení česko-slovenské federace a na vzniku nové, samostatné České republiky.

První období Klausovy vlády v České republice v letech 1992-1996 je poznamenáno častými spory s ostatními politickými představiteli. Ve volbách v roce 1996 sice Václav Klaus funkci premiéra obhájil, ale v listopadu 1997 se rozpadá vládní koalice a Klaus je nucen podat demisi. Toto je také zlom kdy pravice v čele s ODS ztrácí v České republice moc a nastupuje k vládnutí levice v čele s ČSSD pod vedením Miloše Zemana.
Po předčasných volbách v roce 1998 se Klaus stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny. Z těchto voleb vychází vítězně ČSSD a premiérem se stal její předseda Miloš Zeman.

V dalších volbách v roce 2002 je ODS opět poražena ČSSD a Klaus rezignuje na pozici předsedy ODS, na jeho místo je zvolen Mirek Topolánek.
Následující rok 2003 přesně 28.února je Václav Klaus zvolen, po
Václavu Havlovi, druhým prezidentem České republiky. Volba prezidenta se zapsala do učebnic tím, že Klause nakonec podpořili opoziční poslanci na úkor svých vlastních kandidátů. Václav Klaus je zvolen až ve třetím kole volby, ve druhém kole proti němu také kandidoval v té době již bývalý předseda ČSSD a Klausův dlouholetý rival Miloš Zeman.

Další údaje

Václav Klaus je ženatý s Livií Klausovou (povoláním ekonomka), má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je finančním analytikem.

V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz.

Celkem publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa

Život v datech
- 19.června roku 1941 narozen v Praze na Vinohradech.
  • 1963 promuje na pražské Vysoké škole ekonomické (na obchodní fakultě, obor ekonomika zahraničního obchodu)
  • Od roku 1963 působí Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV
  • 1966 absolvuje odbornou stáž v Itálii
  • 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd
  • 1969 absolvuje odbornou stáž ve Spojených státech amerických
  • 1970 z politických důvodů opouští započatou vědeckou dráhu a odchází pracovat do Státní banky československé.
  • koncem roku 1987 se vrací k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV.
  • 1989 se aktivně účastní policských změn a pomáhá založit Občanské fórum
  • 10.12.1989 pověřen funkcí ministra financí
  • říjen 1990 zvolen předsedou Občanského fóra
  • duben 1991 zvolen předsedou nově vytvořené Občanské demokratické strany (ODS).
  • říjen 1991 jmenován místopředsedou vlády ČSFR
  • 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie
  • červen 1992 jmenován předsedou české vlády v ČSFR
  • l.ledna 1993 jmenován předsedou vlády samostatné České republiky (po rozdělení ČSFR)
  • 1995 jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze
  • červen 1996 zvítězil ve volbách a obhajuje tím pozici premiéra
  • listopad 1997 podává demisi po rozpadu vládní koalice
  • 1998 v předčasných volbách je ODS poražena ČSSD a Klaus získává pozici předsedy Poslanecké sněmovny
  • 1999 zakládá Centrum pro ekonomiku a politiku a stává se předsedou jeho správní rady
  • 2002 se stává místopředsedou Mezinárodní demokratické unie
  • 2002 po prohraných volbách rezignuje na pozici předsedy ODS
  • 28.února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky
  • 7.3.2003 se po složení slibu stal prezidentem České republiky

Referáty o skladatelích

7. listopadu 2009 v 11:23 | Ada

Josef Kajetán Tyl



Josef Kajetán Tyl se narodil r.1808 v Kutné hoře jako syn krejčího a hudebníka. Jeho otec, jako bývalý vojenský muzikant, si přivydělával hrou na klarinet a malého Josefa brával s sebou do sálů, kde hrávaly i německé kočovné společnosti. Tam byl jevištěm poprvé okouzlen. Na studia byl poslán do Prahy, která pro něj byla městem slavné minulosti. Velmi mu byl ku prospěchu i roční pobyt v Hradci Králové, kde působil jeho veliký vzor Václav Kliment Klicpera. Tyl žil přímo v jeho rodině a stal se jedním z prvních čtenářů Klicperových děl. Filosofické studium nedokončil a stal se kočujícím hercem. R.1831 začal pracovat jako účetní ve vojenské kanceláři, jeho cílem však stále bylo divadlo a literatura. Byl řiditelem ochotnického divadla na Malé Straně v Praze - Kajetánské divadlo, později spolu s režisérem divadla v Růžové ulici Kolarem dramaturgem českých her ve Stavovském divadle. Ve 30. a 40. letech se také věnoval redaktorství literárních časopisů, např. časopisu Jindy a nyní, který přezval na Květy. V roce 1848 byl redaktorem politických listů - Pražského posla a Selských listů. Za tuto politickou činnost byl nucen r.1851 se vzdát řízení Stavovského divadla. Vydávání jeho děl bylo zakázáno. Tyl byl tedy nucen vydat se opět cestou kočovné divadelní družiny i se svou rodinou; žili ve veliké bídě. R. 1856 přijel do Plzně, kde ho jeho přátelé přijali a kde také tři dny po představení Strakonického dudáka zemřel. Do literatury vstoupil svými veršemi v Kollárově duchu. Pod vlivem Klicpery se však záhy přiklonil spíše k dramatu a povídkám. Ze jeho tvorby novelistické bychom zde mohli jmenovat kupříkladu Rozina Ruthardová (1938), Dekret Kutnohorský (1841); vlastenectví se projevuje především v dílech Láska vlastencova (1842), Poslední Čech (1844),.. Současně s tvorbou novelistickou se objevovala i jeho tvorba dramatická. V letech 1948 - 1949 psal vlastenecké hry historické - Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova. Vedle těchto her historických se věnoval také činohrám z rodinného, měšťanského a řemeslnického života. Sem patří např. Pražský flamendr (1846), Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera (1846). Asi nejznámější je pražská fraška, Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, která byla 21. prosince 1834 uvedena v Stavovském divadle. Odtud pochází česká hymna "Kde domov můj". Ve všech těchto dramatech se projevuje tylovo češství a vlastenectví.

Wolfgan Amadeus Mozart



Narodil se 27.ledna 1756 v Salcburku. Už od dětství byl Mozart obklopen hudbou. Jeho otec byl vynikajícím hudebníkem.

W. A. Mozart koncertoval už od svých 6 let se svou o 5 let starší sestrou Nannerl v mnoha světový městech a královských dvorech (např. Rakousko , Francie, Švýcarsko, Itálie, ...). V 11 letech složil svou první operu , ve 13 letech byl jmenován koncertním mistrem salcburského arcibiskupského dvora. Postupem času už nebyl Mozart ve Vídni tolik oblíben jako předtím, proto odjel do Prahy. Zjistil totiž, že v Praze stále ještě provolávají slávu jeho skladbám i mimo divadlo. Jeho hudba zněla i ve všech bohatých rodinách. Proto tenkrát řekl :" Moji Pražané mi rozumějí ."

V Praze se také konala jeho akademie v Nosticově divadle. Zájem o tuto akademii byl značný i mimo Prahu. Mozart se totiž například dozvěděl, že jakýsi učitelský pomocník šel kvůli této akademii šel pěšky až z Rožmitálu. ( Jan Jakub Ryba -to byl tehdy ten pomocník, na tuto cestu nikdy nezapomněl a v roce 1796 napsal o tom slavnou vánoční mši "Hej mistře vstaň bystře .."). Plno dnů také Mozart trávil u Dušků na Bertramce. Zde také napsal slavného "Dona Giovanniho".

V roce 1791, kdy měl být v Praze korunován českým králem Leopold II. , napsal k tomuto aktu operu TITUS. Nebyl však na tuto akci pozván, proto musel být propašován svými přáteli.

Mozart za svůj život napsal 650 děl. Kdyby se hrály jedna za druhou, zněly by nepřetržitě 9 dní a nocí, což je 220 hodin.

Zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Pohřeb však nebyl tak honosný jak by se očekávalo. Údajně byl pohřben na hřbitově sv. Marka v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci. Nikdo však určitě neví, jestli je to pravda.

Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, Vyzváněly tu zvony celou 1/2 hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu sv. Mikuláše, kam přišlo přes 3000 lidí.

Referáty o spisovatelích

2. listopadu 2009 v 11:44 | Ada

Božena Němcová



Česká spisovatelka Božena Němcová narozená 4.2.1820 ve Vídni, byla spolu s K.H. Borovským, J.K. Tylem a K.J. Erbenem v popředí české literatury ve 40. a 50. letech 19. století. Božena Němcová vl. jménem Barbora Panklová byla dcerou české služky a panského kočího, rakouského Němce. Její původ je zpochybňován, někteří tvrdí, že by mohla být nemanželskou dcerou sestry vévodkyně Zaháňské a manželé Panklovi ji adoptovali.

Po jejím narození se rodina usadila v Ratibořicích u České skalice na statcích kněžny Zaháňské. Němcová neměla žádné zvláštní vzdělání. Do školy chodila v České Skalici V dětství na ní měla velký vliv její babička Magdalena Novotná, která byla tkadlenou. Také pobyt v německé rodině panského správce, kde poprvé přišla do styku s literaturou, měl na ní velký vliv.

Jako sedmnáctiletá byla pod nátlakem své matky provdána za Josefa Němce, který byl úředníkem finanční stráže a byl dvakrát starší než Němcová. Manželé se téměř každý rok stěhovali . Během těchto přesunů se jim narodily čtyři děti. Manželství Němcové nebylo šťastné, Němec byl často unavený a nepříjemný.

Když rodiny konečně zakotvila v Praze, začala se Němcová scházet se všemi představiteli tehdejší české kultury. Začala psát a uveřejňovat básně v časopisech. V roce 1845 se Němcovi přestěhovali na Chodsko. Němcová se začala věnovat sběratelské činnosti a zajímala se o sociální podmínky lidu. Jako jedna z prvních u nás se seznámila s učením utopického socialismu, jak ho propagoval filozof a kněz Matouš Klácel.

Vlastenectví manželům Němcovým přinášelo nemalé problémy, tajná policie je stále sladovala. Za nástupu Bachova absolutismu se jejich situace ještě zhoršila, protože Němcová se nebála říkat nahlas své názory. Pochopila rozdíl mezi opravdovým vlastenectvím a opatrným vlastenectvím měšťáků.

V roce 1850 byl její manžel přeložen do Uher a Němcová se vrátila do Prahy. Manžela v Uhrách navštívila asi třikrát a využila těchto návštěv ke shromažďování materiálů, ze kterých potom psala pohádky. Z malých honorářů za její literární činnost se jí i dětem žilo bídně. V roce 1861 přijela do Litomyšle redigovat své spisy. Bohužel onemocněla a svou práci nedokončila. Koncem padesátých let se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. Manžel jí odmítl dávat peníze na chod domácnosti. Potkalo ji velké neštěstí, když jí zemřel syn Hynek. V této těžké době vznikalo její největší dílo Babička. Hlavním hrdinou v jejích dílech byl prostý venkovský lid.

Božena Němcová zemřela v lednu 1862. Její pohádky a povídky zařadila veřejnost do zlatého fondu české literatury.


Karel Jaromír Erben


Karel Jaromír Erben Narozený 7.listopadu 1811 v Miletíně v rodině s řemeslnickou a písmáckou tradicí. Český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista, sběratel lidové tvorby - tím vším byl Karel Jaromír Erben .Po vystudování gymnázia v Hradci Králové studoval právnickou fakultu v Praze. Na studie si vydělával výukou hudby. Při studiu filozofie a práva se seznámil s Františkem Palackým, se kterým pak spolupracoval do konce života. Palacký mu sehnal místo archiváře města Prahy, které mu zajistilo alespoň nějakou finanční jistotu. V období revoluce v letech 1848-1849 byl zvolen do Národního výboru, kde se snažil zastávat názory člen deputace na chorvatský sjezd Palackého, se kterými se ztotožňoval. V roce 1851 se stal prvním archivářem města Prahy. Konečně měl práci, která ho velmi slušně finančně zajistila. Od roku 1864 až do smrti zastával funkci vysokého úředníka na pražském magistrátu. Vedle práce archiváře, která byla velmi náročná, se Erben věnoval vědecké práci. Byl spolutvůrcem naučného Riegrova Slovníku, který byl naší první encyklopedií. Slovník obsahoval termíny z těchto oborů: slavistika, gramatika, historie, slovanská a germánská mytologie a bájesloví. Karel Jaromír Erben zemřel 21.11.1870 v Praze. Díla Karla Jaromíra Erbena: Písně národní v Čechách / 1842-1845/ - folkloristické dílo ve kterém Erben shromáždil více než 2200 písní, které uspořádal od narození po smrt. Toto dílo bylo později rozšířeno a nazváno Prostonárodní české písně a říkadla. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských / 1869/ - lidová tvorba ostatních slovanských národů. Soubor českých pohádek / Dlouhý, Široký a Bystrozraký , Tři zlaté vlasy děda Vševěda , Pták Ohnivák a liška Ryška , Zlatovláska/- tyto pohádky jsou inspirovány folklorem. Kytice /1853/ bylo to jeho životní dílo - je sbírka balad K.J.Erbena, jedna z nejslavnějších knih české literatury. Vznikla po téměř dvacetileté literární práci K.J.Erbena. Básně, ze kterých se Kytice skládá, vycházely nejprve v časopisech. Hrdinové básní žijí v neurčitém čase. Kytice je složena z těchto balad: Poklad - chamtivá matka nechává kvůli mamonu své dítě uvnitř kouzelné skály a za trest ho celý rok nevidí. Lilie - květina se každou noc měnila v dívku, která byla milenkou mladého muže. Jeho matka ji však zničila a syn ji proklíná. Vodník - dcera neposlechne matku, která jí zakázala chodit k jezeru. To se jí stane osudným. Provdá se za vodníka a je matkou jeho dítěte, které se stane nástrojem vodníkovi pomsty. Zlatý kolovrat - dívka je zavražděna svou matkou a sestrou. Spravedlnost vzala za své a obě vražedkyně zemřou násilnou smrtí. Polednice - mladá žena unavená starostí o dítě zavolá na něj v afektu polednici a ze strachu před ní ho pak nechtěně zabije. Svatební košile - zde můžeme pozorovat dva druhy bájí - pohanskou a křesťanskou. Žena prosí Pannu Marii o navrácení jejího zemřelého muže. Prosba je vyslyšena a muž se k ní vrací v podobě ducha. Nese ji směrem ke hřbitovu, kde je ji snaží zabít. Vrba - žena žije dvojím životem, ve dne jako žena, v noci jako vrba. Její muž se s tím nemůže smířit, proto vrbu pokácí. Žena mu v tu chvíli umírá. Štědrý den - jedna dívka je šťastná, druhá, ač se nikdy ničím neprovinila, zemře. Lidský úděl je neodvolatelně určen. Záhořovo lože - Záhoř je loupežníkem, který se snaží napravit poté, co se doslechne, že se má dostat do pekla. Nakonec je mu ale odpuštěno.

 
 

Reklama