Básně

7. listopadu 2009 v 11:36 | Ada |  Básně
Karel Jaromír Erben
KYTICE
Mateřídouška


Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jím mohylu svou pokryla.


Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. -

Mateřídouško vlasti naší milé,
v prosté naše pověsti,
natrhal jsme tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!



Vodník


Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."

II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu matičko k jezeru,
šátečky sobě vyperu."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven."

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos popohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. -

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

"Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj! -
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!" -

"Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má,
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!" -

"Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
přemlouvala sladce,
bys mi načas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohal dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
Anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!" -

"Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v širém moři -
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti zdůli:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak tu mi na jistotu
zůstavíš to robě."


IV

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
"Sbohem, má matičko zlatá,
ach, bojím se večera!" -
"Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!" -

Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
"Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!" -

Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
"Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!" -

O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
"Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!" -

A potřetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!" -
"Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!" -

"Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh." -

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
"Ach, matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!" -

Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka

Zlatý kolovrat

Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.



Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.

"Svobodna-li jest ruka tvá,




ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."

"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."

II

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"

Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."

"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"

"Jsem této země král a pán,


náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."

"Ach pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!"

"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jako oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"

"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"

III

"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"

"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"

"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:


až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"

"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

"Nyní se s panem králem těš,


těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -

"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."

A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,


král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"

IV

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal


stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.

"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného včak nedávej
nežli za nohy." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"

"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."

"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,


a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"

"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."

"Za ruce!? Divná, divná věc!


Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"

"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."

"Za oči!? Neslýchaná věc!


A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -

"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."

A oči v důlky položil,


a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"

"Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
to vše z vásky k vám!"

"Pojď se, má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"

"Jaký to kolovrátek máš?
A jak divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!


Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"

"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlo to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širé lesy:
"Kdes, má Dorničko? Kde jsi? Kde jsi?
Kdes, má rozmilá?" -

VI

Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,


panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.


Polednice

U lavice dítě stálo,
zplna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně mlčelo.

Poledne v tom okamžení,
táta příde z roboty:
Amě hasne uvaření
pro tebe , ty zlobo , ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si ! - tu máš kohouta!" -
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nevzbedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice
pojď, vem si ho - zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehká odmyká.

Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce hnáty křivé,
hlas - vychřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnice!"
Div že ji smrt neovane,
Ejhle tuť - Polednici!

Ke stlo se plíži tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopí na svůj klín.


A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice bliž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tiknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavená.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrům dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě ztěží,
avšak dítě - zalknutě.


LIDOVÁ BALADA

Osiřelo dítě

Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo:

,,Ach táto, tatíčku,
kde jste dal matičku?"

,,Tvá matka tvrdě spí
žádný ji nebzbudí,

na hřbitově leží,
blízko amých dveří."

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo,

špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

,,Ach mámo, mamičko,
promluvte slovíčko!"

,,Mé dítě, nemohu,
mám na hlavě hlínu

a na srdci kámen,
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu!"

,,Ach, není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí;

když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče;

když vy jste česala,
vy jste je objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije;

když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje;

když vy jste právala,
vy jste si zpívala."

Jdi domů, mé dítě,
zejtra na úsvitě
přijdu, vezmu si tě!"

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu:

,,Ach táto, tatíčku,
už vidím mamičku:

má mamička milá,
celá pěkně bílá."

,,Co, dítě, co děláš,
vždyť mamičku nemáš,

vždyť tu nikdo není,
marné tvé vidění."

,,Ach táto, tatíčku,
chystejte rakvičku:

má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu,

do hrobu k mé matce,
ať jí zaplesá srdce!"

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třet pohřeb mělo.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama