zemětřesení na Haity

24. ledna 2010 v 19:34 |  Haity Zemětřesení
Haity leží v seismicky velmi aktivní oblasti,kde na sebe naráží několik litosferických desek(severoamerická,karibská, Kokosová deska ) geologové dlouhodobě upozorňovali na nebezpečí a předpovídali zemětřesení o síle 7,2 Richterovi škály .
 

Kvíz z Harryho Pottera

18. listopadu 2009 v 17:03 |  kvíz z Harryho Pottera
Připravila jsem si pro vás kvíz z knihy
Harry Potter 1-7:


1.S kým chodil Harry na konci 6.dílu?

2.Proč Harry Ron a Hermiona nenastoupilido školy v 7. dilu?

3.Jaký byl název pro skupinu studentů v 5. díle kterou orgaizoval Harry?

4. kdo dal do ohnivého poháru jméno Harryho?

5.Ve kterém díle byla otevřená Tajemná Komnata?

6.Kdo otevřel Tajemnou Komnatu?


Za 1. místo dostanete reklamu na náš
blog a můžete rozhidnout o názvu článku.

Za 2. místo dostanete reklamu na náš blog.

Výsledky se dozvíte 18.12. 2009

Správné odpovědi pište na:


 



Galerie Koní

7. listopadu 2009 v 13:37 |  Galerie
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Galerie fotek z HSM

7. listopadu 2009 v 13:36 |  Galerie
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Galerie psů

7. listopadu 2009 v 13:34 |  Galerie
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Galerie Cool pozadí

7. listopadu 2009 v 13:33 |  Galerie
Cool pozadí na blog

















<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]> <!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]> <!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

Básně a Básničky

7. listopadu 2009 v 11:37 | Ada |  Básně
Karel Jaromír Erben
KYTICE
Mateřídouška


Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jím mohylu svou pokryla.


Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. -

Mateřídouško vlasti naší milé,
v prosté naše pověsti,
natrhal jsme tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!



Vodník


Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."

II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu matičko k jezeru,
šátečky sobě vyperu."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven."

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos popohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. -

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

"Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj! -
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!" -

"Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má,
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!" -

"Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
přemlouvala sladce,
bys mi načas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohal dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
Anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!" -

"Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v širém moři -
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti zdůli:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak tu mi na jistotu
zůstavíš to robě."


IV

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
"Sbohem, má matičko zlatá,
ach, bojím se večera!" -
"Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!" -

Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
"Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!" -

Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
"Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!" -

O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
"Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!" -

A potřetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!" -
"Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!" -

"Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh." -

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
"Ach, matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!" -

Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka

Zlatý kolovrat

Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.



Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.

"Svobodna-li jest ruka tvá,




ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."

"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."

II

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"

Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."

"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"

"Jsem této země král a pán,


náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."

"Ach pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!"

"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jako oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"

"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"

III

"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"

"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"

"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:


až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"

"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

"Nyní se s panem králem těš,


těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -

"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."

A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,


král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"

IV

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal


stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.

"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného včak nedávej
nežli za nohy." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"

"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."

"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,


a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"

"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."

"Za ruce!? Divná, divná věc!


Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"

"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."

"Za oči!? Neslýchaná věc!


A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -

"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."

A oči v důlky položil,


a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"

"Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
to vše z vásky k vám!"

"Pojď se, má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"

"Jaký to kolovrátek máš?
A jak divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!


Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"

"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlo to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širé lesy:
"Kdes, má Dorničko? Kde jsi? Kde jsi?
Kdes, má rozmilá?" -

VI

Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,


panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.


Polednice

U lavice dítě stálo,
zplna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně mlčelo.

Poledne v tom okamžení,
táta příde z roboty:
Amě hasne uvaření
pro tebe , ty zlobo , ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si ! - tu máš kohouta!" -
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nevzbedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice
pojď, vem si ho - zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehká odmyká.

Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce hnáty křivé,
hlas - vychřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnice!"
Div že ji smrt neovane,
Ejhle tuť - Polednici!

Ke stlo se plíži tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopí na svůj klín.


A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice bliž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tiknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavená.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrům dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě ztěží,
avšak dítě - zalknutě.


LIDOVÁ BALADA

Osiřelo dítě

Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo:

,,Ach táto, tatíčku,
kde jste dal matičku?"

,,Tvá matka tvrdě spí
žádný ji nebzbudí,

na hřbitově leží,
blízko amých dveří."

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo,

špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

,,Ach mámo, mamičko,
promluvte slovíčko!"

,,Mé dítě, nemohu,
mám na hlavě hlínu

a na srdci kámen,
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu!"

,,Ach, není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí;

když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče;

když vy jste česala,
vy jste je objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije;

když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje;

když vy jste právala,
vy jste si zpívala."

Jdi domů, mé dítě,
zejtra na úsvitě
přijdu, vezmu si tě!"

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu:

,,Ach táto, tatíčku,
už vidím mamičku:

má mamička milá,
celá pěkně bílá."

,,Co, dítě, co děláš,
vždyť mamičku nemáš,

vždyť tu nikdo není,
marné tvé vidění."

,,Ach táto, tatíčku,
chystejte rakvičku:

má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu,

do hrobu k mé matce,
ať jí zaplesá srdce!"

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třet pohřeb mělo.


Básně

7. listopadu 2009 v 11:36 | Ada |  Básně
Karel Jaromír Erben
KYTICE
Mateřídouška


Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jím mohylu svou pokryla.


Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. -

Mateřídouško vlasti naší milé,
v prosté naše pověsti,
natrhal jsme tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!



Vodník


Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."

II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu matičko k jezeru,
šátečky sobě vyperu."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven."

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos popohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. -

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

"Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj! -
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!" -

"Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má,
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!" -

"Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
přemlouvala sladce,
bys mi načas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohal dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
Anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!" -

"Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v širém moři -
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti zdůli:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak tu mi na jistotu
zůstavíš to robě."


IV

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
"Sbohem, má matičko zlatá,
ach, bojím se večera!" -
"Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!" -

Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
"Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!" -

Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
"Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!" -

O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
"Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!" -

A potřetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!" -
"Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!" -

"Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh." -

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
"Ach, matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!" -

Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka

Zlatý kolovrat

Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.



Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.

"Svobodna-li jest ruka tvá,




ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."

"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."

II

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"

Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."

"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"

"Jsem této země král a pán,


náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."

"Ach pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!"

"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jako oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"

"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"

III

"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"

"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"

"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:


až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"

"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

"Nyní se s panem králem těš,


těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -

"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."

A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,


král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"

IV

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal


stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.

"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného včak nedávej
nežli za nohy." -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"

"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."

"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,


a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"

"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."

"Za ruce!? Divná, divná věc!


Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"

"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."

"Za oči!? Neslýchaná věc!


A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -

"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."

A oči v důlky položil,


a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"

"Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
to vše z vásky k vám!"

"Pojď se, má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"

"Jaký to kolovrátek máš?
A jak divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlou to předeš nit!


Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"

"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!"

"Vrrr - zlo to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širé lesy:
"Kdes, má Dorničko? Kde jsi? Kde jsi?
Kdes, má rozmilá?" -

VI

Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,


panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.


Polednice

U lavice dítě stálo,
zplna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně mlčelo.

Poledne v tom okamžení,
táta příde z roboty:
Amě hasne uvaření
pro tebe , ty zlobo , ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si ! - tu máš kohouta!" -
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nevzbedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice
pojď, vem si ho - zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehká odmyká.

Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce hnáty křivé,
hlas - vychřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnice!"
Div že ji smrt neovane,
Ejhle tuť - Polednici!

Ke stlo se plíži tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopí na svůj klín.


A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice bliž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tiknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavená.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrům dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě ztěží,
avšak dítě - zalknutě.


LIDOVÁ BALADA

Osiřelo dítě

Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo:

,,Ach táto, tatíčku,
kde jste dal matičku?"

,,Tvá matka tvrdě spí
žádný ji nebzbudí,

na hřbitově leží,
blízko amých dveří."

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo,

špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

,,Ach mámo, mamičko,
promluvte slovíčko!"

,,Mé dítě, nemohu,
mám na hlavě hlínu

a na srdci kámen,
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu!"

,,Ach, není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí;

když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče;

když vy jste česala,
vy jste je objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije;

když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje;

když vy jste právala,
vy jste si zpívala."

Jdi domů, mé dítě,
zejtra na úsvitě
přijdu, vezmu si tě!"

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu:

,,Ach táto, tatíčku,
už vidím mamičku:

má mamička milá,
celá pěkně bílá."

,,Co, dítě, co děláš,
vždyť mamičku nemáš,

vždyť tu nikdo není,
marné tvé vidění."

,,Ach táto, tatíčku,
chystejte rakvičku:

má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu,

do hrobu k mé matce,
ať jí zaplesá srdce!"

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třet pohřeb mělo.


Referáty o Malířích

7. listopadu 2009 v 11:30 |  Referáty
1852 - 1913
MIKOLÁŠ ALEŠ

Patřil k takzvané první generaci malířů Národního divadla (ND). Když byla na výzdobu ND vypsána soutěž, ozval se skepticky Jan Neruda: "Mánes je mrtev - kdo dovede promluvit jeho řečí.?" Byl to tehdy 26letý Mikoláš Aleš, který několik let po smrti svého vzor našel dost síly postavit se před českou inteligenci a prohlásit, že to bude právě on. Nebyl však sám kdo se ocitl na této cestě, ti nejlepší z jeho generace jej následovali - Ženíšek, Myslbek,Tulka.
Mikoláš Aleš se narodil 18.11. 1852 v Miroticích Písku a v 18 letech vstoupil na pražskou Akademii. Dětství, strávené v prácheňském kraji s husitskou tradici, v ovzduší lidové prostoty a písmácké vzdělanosti,zformovalo jeho pozdější umělecký profil. V roce 1873 dostal stipendium k návštěvě Světové výstavy ve Vídni, ale ta ho stylově ničím nenadchla. V letech 1878-1879 se usadil v Roztokách, na statku Alexandra Brandejse, který podporoval mladé české umělce. Zde se nechal inspirovat k úmyslu vytvořit cyklus o české historii a naší vlasti . Záliba v cyklech jej pak nadále provázela, neboť mu umožňovaly rozvíjet myšlenky jako děj v obrazech.
K účasti v soutěži na výzdob ND se nechal přemluvit právě svým mecenášem Brandejsem. Navrhl cyklus pro celo výzdoby foyeru. Sám však na tak velký úkol nestačil, a tak zvolil za svého spolupracovníka Františka Ženíška. S nim pak v roce 1879 soutěž vyhrál, ale radost z tohoto uznání vzápětí přinesla těžká zklamání. Soutěžní porota Alšovi při práci natolik vyjadřovala průběžnou nedůvěr,že jeho myšlenky vlastně namaloval a dokončil Ženíšek. Ten byl ve svém projev daleko uhlazenější než "neotesaný" Aleš, se svými splývavými liniemi a hladkou malbou se zdál být vhodnějším interpretem než neurovnaný a nekonvenční, citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby.

DÍLO V RÁMCI ND :
Vlast - tímto cyklem končí česká romantická tradice historické malby, neboť další
generace umělců měla již zcela jiné plány a představy
- nachází se v hlavním foyeru
- cyklus obsahuje 14 lunet , jenž byly všechny rekonstruovány
- Krkonoše : nejvíce poškozená luneta ( 1)
- luneta Domažlice : zde je vidět jeho úplně původní projev ( 2)

Mythus - restaurovaný obraz umístěný na stěně hlavního foyeru ( 3)

obraz na téma Historie - nástěnný obraz v hlavním foyeru (4)

referáty o politicích

7. listopadu 2009 v 11:26 | Ada |  Referáty

T. G. Masaryk


Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7.března 1850 v Hodoníně. Jeho otec pracoval jako kočí na císařských statcích, matka byla kuchařka.

Masaryk se učil kovářem, ale později nastoupil na gymnázium a po maturitě (1872) nastoupil do Vídeňské univerzity na filosofickou fakultu (ukončil ji 1876).

Po ukončení univerzity odjel Masaryk na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí manželku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku.

Masaryk po návratu do Vídně chtěl co nejrychleji získat docenturu a tím se finančně zajistit. Dostal však zprávu o Charlottině zranění. Masaryk se okamžitě vydal na cestu do Ameriky, kde se pak 15.3.1878 oženil. Novomanželé se brzy vrátili do Vídně a Masaryk v září 1878 habilitoval. Ve své práci se zabýval problémem sebevraždy a vzbudil s ní velký ohlas.

V květnu 1879 se Masarykovi narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Finanční situace jej donutila hledat lépe placené místo. To Masaryk našel na Pražské univerzitě a proto se přestěhoval 1882 do Prahy s celou rodinou. V lednu 1897 je Masarykovi udělena řádná profesura, do té doby přednáší s mimořádným jmenováním.
1883 založil Masaryk časopis "Athenaeum" a na jeho stránkách na sebe Masaryk poprvé významněji upozornil. Časopis zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek - Rukopisů zelenohorského a královédvorského, které byly považovány za kulturní a politické sebevědomí starých Čechů. Tak vyvstal střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědeckým argumentům stál vlastenecký cit a národní politika.

V roce 1885 Masaryk publikoval své hlavní filosofické dílo "Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd".

1887 jel Masaryk do Ruska, kde diskutoval s Tolstým; znova navštívil Tolstého v letech 1889 a 1910; odmítl jeho učení o neodporování zlu.

Masarykovo poslanecké období
Masaryk se postupně stal uznávanou českou autoritou a roku 1891 byl zvolen za mladočeskou stranu do parlamentu ve Vídni. 1903 ale dobrovolně odstoupil. Mimo jiné nesouhlasil s příliš tvrdým až radikálním prosazováním českých zástupců a vnitrostranickými půtkami.

Okolo roku 1900 vypukly v Čechách vášnivé protižidovské nálady, které vyvrcholily soudním procesem s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem. Ten byl obžalován z vraždy dvou křesťanských dívek a byly proti němu vznášeny často vymyšlené a ničím nepodložené obvinění připomínající spíše čarodějnické procesy z dob inkvizice. Masaryk prosadil, že případ Hilsnera nebyl posuzován rasisticky, ale že proběhl formou nezávislého soudu.

V roce 1907 se Masaryk stal opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu pomohli také sociální demokraté. Poslancem pak byl Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době Masaryk podnikl svoji třetí cestu do Spojených států amerických.

V letech 1909 - 11 po anexi Bosny-Hercegoviny ostře kritizoval zahraniční politiku Rakousko-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem

První světová válka
Po vypuknutí války byl Masaryk již známou českou osobností, ale neměl zatím valný politický vliv. Rozhodl se přidat na stranu spojenců a 1914 odjel z Rakouska-Uherska. V Paříží založil spolu s
Benešem a Štefánikem Československou národní radu. Mezitím se v Rusku a Francii formovaly československé vojenské jednotky. V Rusku byla československá legie v konfliktu s bolševiky, kteří sabotovali její cestu do Francie; českoslovenští vojáci kontrolovali celou železniční magistrálu mezi Uralem a Vladivostokem a podle instrukce Spojenců prodlužovali svou vojenskou přítomnost na Sibiři. Tím si vysloužili češi velké uznání, které českým představitelům usnadňovalo další jednání.

Masaryk jednal s vládami Anglie, Ruska a Spojených států a podařilo se mu prosadit poválečné roztržení Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu čechů a slováků. 14.října 1918 se Masaryk stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14.listopadu Tomáše Garrigua Masaryka v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem nové republiky.

Po válce
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy. Jel přes republiku vlakem a dělal časté zastávky na kterých ho lidé nadšeně vítali. Na Hradě přednesl své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český".

Nový československý stát to ale neměl lehké. Zahrnoval území Čech, Slovenska a Podkarpatské Rusi, mluvilo se v něm ale také polsky, maďarsky a hlavně německy. Zdaleka ne všichni občané si vlastní stát plně přáli.

V roce 1920, 27. května, byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy - do funkce prezidenta byl pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května).

Po nástupu
Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali Klementa Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. Novým prezidentem byl zvolen Edvard Beneš.

Masaryk zemřel 14 září 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku.

Václav Havel


Václav Havel se narodil 5.října roku 1936 v rodině významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). Otec Václava Havla, Václav M. Havel, byl architekt, stavitel a Rotarián (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také Havlův strýc (bratr jeho otce), ten postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny.

Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.

Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.


Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.

V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).

Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).

Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.

Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra
"Zahradní slavnost" (1963). Toto představení bylo výrazným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.

Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").

V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu
Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.

V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.

V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.

V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.

Po abdikaci prezidenta
Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.

Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli
Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.

Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné České republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havla zvolila do funkce prezidenta České republiky.

Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).

V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen
Václav Klaus.

Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.

Havlova Umělecká činnost:
  • Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20.století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962).
  • První samostatnou Havlovou divadelní hrou je "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
  • I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968).
  • V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná "Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978).
  • V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme" (1988).
  • Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964).
  • Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze
  • Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
  • Významné jsou také Havlovy eseje "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991).
  • V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".

Václav Klaus

Václav Klaus se narodil 19. června roku 1941 v Praze na Vinohradech. Své dětství a mládí prožil v okolí Tylova náměstí v Praze. Od dětství se zabýval intenzivně různými sporty.

Studia a Práce
Vystudoval vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu, obor zahraniční obchod. Promuje v roce 1963. Od roku 1963 působí Václav Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV a v roce 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd. Při uvolnění poměrů v tehdejším Československu se dostává na odborné stáže do Itálie (1966) a do USA (1969).

V roce 1970 opustil z politických důvodů vědeckou dráhu a odešel pracovat do Státní banky československé. Koncem roku 1987 se vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Zde se zabýval makroekonomickými otázkami. Hlavní oblastí jeho profesního zájmu byla liberální ekonomie anglosaského typu, uplatňovaná zejména ve Spojených státech amerických

Po 17.listopadu 1989 vstoupil Václav Klaus do politiky. Dále ale příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze

Politická kariéra

Po 17.listopadu 1989 se Klaus účastní jednání opozice s tehdejší komunistickou vládou a je jedním ze zakládajících členů Občanského fóra (nová politická strana). V nově vzniklé vládě, kterou vede Marián Čalfa získává místo ministra financí. Zde se snaží uskutečňovat radikální hospodářskou reformu, která spočívá na důsledně dodržovaných tržních principech.

V říjnu 1990 byl zvolen předsedou tehdejšího Občanského fóra a v dubnu 1991 předsedou nově vytvořené Občanské demokratické strany (ODS). Druhou nově vzniklou stranou po zániku Občanského fóra Občanské hnutí J.Dienstbera. V říjnu 1991 je Václav Klaus jmenován také místopředsedou vlády ČSFR.

Po volbách v červnu 1992 byl jako předseda nejsilnější české politické strany jmenován předsedou vlády Československé republiky. Po rozdělení Československa na dva státy se stal od l.ledna 1993 předsedou vlády České republiky. Zároveň vykonával i nadále funkci předsedy ODS. Václav Kluas je společně se slovenským ministerským předsedou V.Mečiarem hlavním aktérem při rozdělení česko-slovenské federace a na vzniku nové, samostatné České republiky.

První období Klausovy vlády v České republice v letech 1992-1996 je poznamenáno častými spory s ostatními politickými představiteli. Ve volbách v roce 1996 sice Václav Klaus funkci premiéra obhájil, ale v listopadu 1997 se rozpadá vládní koalice a Klaus je nucen podat demisi. Toto je také zlom kdy pravice v čele s ODS ztrácí v České republice moc a nastupuje k vládnutí levice v čele s ČSSD pod vedením Miloše Zemana.
Po předčasných volbách v roce 1998 se Klaus stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny. Z těchto voleb vychází vítězně ČSSD a premiérem se stal její předseda Miloš Zeman.

V dalších volbách v roce 2002 je ODS opět poražena ČSSD a Klaus rezignuje na pozici předsedy ODS, na jeho místo je zvolen Mirek Topolánek.
Následující rok 2003 přesně 28.února je Václav Klaus zvolen, po
Václavu Havlovi, druhým prezidentem České republiky. Volba prezidenta se zapsala do učebnic tím, že Klause nakonec podpořili opoziční poslanci na úkor svých vlastních kandidátů. Václav Klaus je zvolen až ve třetím kole volby, ve druhém kole proti němu také kandidoval v té době již bývalý předseda ČSSD a Klausův dlouholetý rival Miloš Zeman.

Další údaje

Václav Klaus je ženatý s Livií Klausovou (povoláním ekonomka), má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je finančním analytikem.

V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz.

Celkem publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa

Život v datech
- 19.června roku 1941 narozen v Praze na Vinohradech.
  • 1963 promuje na pražské Vysoké škole ekonomické (na obchodní fakultě, obor ekonomika zahraničního obchodu)
  • Od roku 1963 působí Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV
  • 1966 absolvuje odbornou stáž v Itálii
  • 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd
  • 1969 absolvuje odbornou stáž ve Spojených státech amerických
  • 1970 z politických důvodů opouští započatou vědeckou dráhu a odchází pracovat do Státní banky československé.
  • koncem roku 1987 se vrací k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV.
  • 1989 se aktivně účastní policských změn a pomáhá založit Občanské fórum
  • 10.12.1989 pověřen funkcí ministra financí
  • říjen 1990 zvolen předsedou Občanského fóra
  • duben 1991 zvolen předsedou nově vytvořené Občanské demokratické strany (ODS).
  • říjen 1991 jmenován místopředsedou vlády ČSFR
  • 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie
  • červen 1992 jmenován předsedou české vlády v ČSFR
  • l.ledna 1993 jmenován předsedou vlády samostatné České republiky (po rozdělení ČSFR)
  • 1995 jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze
  • červen 1996 zvítězil ve volbách a obhajuje tím pozici premiéra
  • listopad 1997 podává demisi po rozpadu vládní koalice
  • 1998 v předčasných volbách je ODS poražena ČSSD a Klaus získává pozici předsedy Poslanecké sněmovny
  • 1999 zakládá Centrum pro ekonomiku a politiku a stává se předsedou jeho správní rady
  • 2002 se stává místopředsedou Mezinárodní demokratické unie
  • 2002 po prohraných volbách rezignuje na pozici předsedy ODS
  • 28.února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky
  • 7.3.2003 se po složení slibu stal prezidentem České republiky

Referáty o skladatelích

7. listopadu 2009 v 11:23 | Ada |  Referáty

Josef Kajetán Tyl



Josef Kajetán Tyl se narodil r.1808 v Kutné hoře jako syn krejčího a hudebníka. Jeho otec, jako bývalý vojenský muzikant, si přivydělával hrou na klarinet a malého Josefa brával s sebou do sálů, kde hrávaly i německé kočovné společnosti. Tam byl jevištěm poprvé okouzlen. Na studia byl poslán do Prahy, která pro něj byla městem slavné minulosti. Velmi mu byl ku prospěchu i roční pobyt v Hradci Králové, kde působil jeho veliký vzor Václav Kliment Klicpera. Tyl žil přímo v jeho rodině a stal se jedním z prvních čtenářů Klicperových děl. Filosofické studium nedokončil a stal se kočujícím hercem. R.1831 začal pracovat jako účetní ve vojenské kanceláři, jeho cílem však stále bylo divadlo a literatura. Byl řiditelem ochotnického divadla na Malé Straně v Praze - Kajetánské divadlo, později spolu s režisérem divadla v Růžové ulici Kolarem dramaturgem českých her ve Stavovském divadle. Ve 30. a 40. letech se také věnoval redaktorství literárních časopisů, např. časopisu Jindy a nyní, který přezval na Květy. V roce 1848 byl redaktorem politických listů - Pražského posla a Selských listů. Za tuto politickou činnost byl nucen r.1851 se vzdát řízení Stavovského divadla. Vydávání jeho děl bylo zakázáno. Tyl byl tedy nucen vydat se opět cestou kočovné divadelní družiny i se svou rodinou; žili ve veliké bídě. R. 1856 přijel do Plzně, kde ho jeho přátelé přijali a kde také tři dny po představení Strakonického dudáka zemřel. Do literatury vstoupil svými veršemi v Kollárově duchu. Pod vlivem Klicpery se však záhy přiklonil spíše k dramatu a povídkám. Ze jeho tvorby novelistické bychom zde mohli jmenovat kupříkladu Rozina Ruthardová (1938), Dekret Kutnohorský (1841); vlastenectví se projevuje především v dílech Láska vlastencova (1842), Poslední Čech (1844),.. Současně s tvorbou novelistickou se objevovala i jeho tvorba dramatická. V letech 1948 - 1949 psal vlastenecké hry historické - Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova. Vedle těchto her historických se věnoval také činohrám z rodinného, měšťanského a řemeslnického života. Sem patří např. Pražský flamendr (1846), Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera (1846). Asi nejznámější je pražská fraška, Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, která byla 21. prosince 1834 uvedena v Stavovském divadle. Odtud pochází česká hymna "Kde domov můj". Ve všech těchto dramatech se projevuje tylovo češství a vlastenectví.

Wolfgan Amadeus Mozart



Narodil se 27.ledna 1756 v Salcburku. Už od dětství byl Mozart obklopen hudbou. Jeho otec byl vynikajícím hudebníkem.

W. A. Mozart koncertoval už od svých 6 let se svou o 5 let starší sestrou Nannerl v mnoha světový městech a královských dvorech (např. Rakousko , Francie, Švýcarsko, Itálie, ...). V 11 letech složil svou první operu , ve 13 letech byl jmenován koncertním mistrem salcburského arcibiskupského dvora. Postupem času už nebyl Mozart ve Vídni tolik oblíben jako předtím, proto odjel do Prahy. Zjistil totiž, že v Praze stále ještě provolávají slávu jeho skladbám i mimo divadlo. Jeho hudba zněla i ve všech bohatých rodinách. Proto tenkrát řekl :" Moji Pražané mi rozumějí ."

V Praze se také konala jeho akademie v Nosticově divadle. Zájem o tuto akademii byl značný i mimo Prahu. Mozart se totiž například dozvěděl, že jakýsi učitelský pomocník šel kvůli této akademii šel pěšky až z Rožmitálu. ( Jan Jakub Ryba -to byl tehdy ten pomocník, na tuto cestu nikdy nezapomněl a v roce 1796 napsal o tom slavnou vánoční mši "Hej mistře vstaň bystře .."). Plno dnů také Mozart trávil u Dušků na Bertramce. Zde také napsal slavného "Dona Giovanniho".

V roce 1791, kdy měl být v Praze korunován českým králem Leopold II. , napsal k tomuto aktu operu TITUS. Nebyl však na tuto akci pozván, proto musel být propašován svými přáteli.

Mozart za svůj život napsal 650 děl. Kdyby se hrály jedna za druhou, zněly by nepřetržitě 9 dní a nocí, což je 220 hodin.

Zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Pohřeb však nebyl tak honosný jak by se očekávalo. Údajně byl pohřben na hřbitově sv. Marka v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci. Nikdo však určitě neví, jestli je to pravda.

Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, Vyzváněly tu zvony celou 1/2 hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu sv. Mikuláše, kam přišlo přes 3000 lidí.

Harry Potter a kámen mudrců

5. listopadu 2009 v 16:18 | Ada |  Harry Potter
letech těžkého života u příbuzných Dursleyů mu začnou náhle chodit velice záhadné dopisy. Jeho strýc Vernon zjistí, že jde o dopisy ze školy čar a kouzel v Bradavicích. Protože nemá zájem, aby se Harry Potter dostal do kontaktu s kouzelnickým světem, všechny dopisy mu zabaví. Pak vezme celou rodinu a odjedou na opuštěný ostrov uprostřed moře.
Když má Harry Potter své jedenácté narozeniny, přesně o půlnoci je znenadání navštíví poloobr Hagrid a oznámí překvapenému Harry Potterovi to, že má od září do prestižní Školy čar a kouzel v Bradavicích nastoupit. Harry Potter se zároveň dozvídá podrobnosti o smrti svých rodičů, které zabil zlý čaroděj Lord Voldemort a také že on sám je čarodějem. Také zjišťuje, že ve světě kouzelníků je velice slavný, protože Voldemort se snažil zabít i jeho, což se mu ale nepodařilo a Harry Potter se tak stal prvním, kdo jeho smrtící kletbu přežil. Voldemort přitom navíc ztratil věšinu své síly, čímž se světu kouzelníků velmi ulevilo a nastalo deset let klidu.
Hned ráno Harry Potter s Hagridem navštíví hospodu Děravý kotel a Příčnou ulici, kde si Harry vybere v bance peníze, zděděné po rodičích, a nakoupí si školní potřeby. Od Hagrida dostane sovu, kterou pojmenuje Hedvika. Prvního září Harry Potter nastupuje do čarodějnické školy v Bradavicích. Skamarádí se zde se zrzavým chlapcem Ronem, ale také se svým od té doby velkým nepřítelem Dracem Malfoyem, doprovázeným svými kumpány Crabbem a Goylem. Poprvé se zde seznamuje i s Hermionou Grangerovou a Nevillem Longbottomem.
Ve škole jsou žáci rozřazeni do kolejí. Harry i Ron do koleje Nebelvír a Malfoy, Crabbe i Goyle jdou do Zmijozelu, odkud často vycházejí zlí kouzelníci (včetně Voldemorta).
Po několika událostech se postupně vytváří nerozlučná trojice kamarádů (Harry, Ron a Hermiona).
Ve školní hře na košťatech, zvané famfrpál se Harry Potter ukazuje jako velice nadaný. Každý tým zde má sedm hráčů. Tři střelce, kteří hrajou s Camrálem. Dále dva odražeče, kteří mají na starosti dva míče potlouky, jež posílají proti soupeřům s Camrálem. Brankář, který hlídá tři obruče a nakonec chytač, který chytá zlatonku. Ta přináší danému mužstvu sto padesát bodů. Harry Potter se stane členem Nebelvírského famfrpálového týmu a vyhraje hned první zápas proti Zmijozelu. Harry Potter zastává post chytače.
Harry Potter vypártá, že se někdo snaží ukrást kámen mudrců, který je uložen ve škole. Hlavním podezřelým je Snape, ale když se dostane až do komnaty, kde je uložen, zjistí, že kámen chce ukrást nenápadný koktavý profesor Quirrell. Ten jej chce předat svému pánovi, Lordu Voldemortovi, který se tak snaží vrátit k moci. Harrymu Potterovi se kámen nakonec podaří před Voldemortem a Quirrellem zachránit a návrat Voldemorta odložit.

Harry Potter a tajemná komnata

5. listopadu 2009 v 16:17 | Ada |  Harry Potter
Harry Potter má o prázdninách zajímavou návštěvu. Potkává se se skřítkem Dobbym, který ho varuje před návratem do Bradavic, kde se prý chystají nebezpečné a tajemné věci. Harry Potter však odpoví, že se do Bradavic musí vrátit, čímž skřítka rozzlobí. Dobby v rozčílení použije vznášecí kouzlo a pošle v rodině Dursleyů dort přímo na hlavu jejich návštěvě. Potterův strýc Vernon uděluje Harrymu domácí vězení. Z něj ho vysvobodí kamarád Ron Weasley se svými bratry Fredem a Georgem za pomoci létajícího auta. Harry Potter pak stráví poslední týden prázdnin u Weasleyových.
Je 1. září, začíná škola a Harry Potter se s Weasleyovými vypraví na nástupiště 9 a 3/4, ze kterého odjíždí vlak do Bradavic. Harry Potter s Ronem Weasleyem jdou poslední, je minuta před jedenáctou, ale přepážka na nástupiště je už zavřená. Rona napadne, že by si měli půjčit kouzelné auto jeho otce a odletět s ním do školy. Stane se tak, jenže na území Bradavického hradu havarují a naletí přímo do vrby mlátičky.
Prvních pár měsíců školy mají za sebou a začínají se dít zvláštní věci. Nejdříve dojde k napadení paní Norrisové, kočky školníka, pak jednoho ze studentů a u toho se najde nápis na stěně: „Tajemná komnata je znovu otevřena, nepřátelé dědice, mějte se na pozoru“. Harry Potter, Hermiona a Ron se snaží zjistit, kdo je Zmijozelův dědic a kdo útočí na žáky, protože prozatím je falešně obviněn právě Harry Potter. Navíc jediný slyší tichý hlas ze zdí hradu, který mu říká, že ho zabije. Harry se s tím svěří Hermioně i Ronovi, ale ani jeden mu příliš nevěří.
V soubojnickém klubu, který založil profesor obrany Lockhart proti černé magii, aby se žáci naučili základním kouzlům obrany a útoku proti potenciálnímu nebezpečí. Harry Potter začne před celou školou mluvit hadí řečí a všichni z něj mají strach, protože si myslí, že je Zmijozelův dědic a otevírá tajemnou komnatu. Hermiona se rozhodne, že pro ně tři připraví o vánočních prázdninách mnoholičný lektvar, který je přemění ve tři zmijozelské žáky, a potají se tak snad něco dozví od Draca Malfoye. Když na to dojde, Hermiona se omylem promění v kočku a musí na ošetřovnu, kluci se ale stejně od Malfoye nic nedozvědí.
Blíží se konec školního roku a na škole dojde k dalšímu dvojnásobnému útoku. Kromě jedné studentky z Havraspáru je jeho obětí i Hermiona. Na ošetřovně si Harry Potter s Ronem všimnou malého papírku v ruce Hermiony, ve kterém se dočtou, že pachatelem útoků je bazilišek. Bazilišek je dávná nestvůra, obrovský had, který zabije každého, na koho upře své oči. Harry Potter si dá dohromady pár událostí a dovtípí se, že děvče, které nyní straší v podobě ducha v dívčí umývárně bezmála už padesát let, nejspíš zabil právě tento tvor. Do tajemné komnaty byla právě odnesena Ginny Weasleyová, Ronova mladší sestra, a tak dojde Harry Potter pro Lockharta, a doufá, že jim pomůže přemoct baziliška. Společně s Ronem zamíří do umývárny, kde Harry najde vchod do komnaty a všichni tři se tam spustí po dlouhé klouzačce. Lockhart jim dole oznámí, že nikdy v životě nedokázal nic, než paměťová kouzla a s Ronovou rozbitou hůlkou jim chce vymazat paměť, ale ta své kouzlo obrátí proti Lockhartovi a navíc se sesype hora kamení, za kterou on a Ron zůstanou uvězněni a Harry se musí vydat porazit baziliška sám. V komnatě nalezne polomrtvou Giny a také Toma Rojvola Raddla, který je jen pouhou vzpomínkou studenta z Bradavic. Nyní je to sám Voldemort. To Raddle donutil Giny otevírat celou dobu komnatu a nyní chce ji i Harryho zabít. Zavolá baziliška. Harrymu na pomoc přiletí Brumbálův fénix Fawkes s moudrým kloboukem, v kterém je ukryt meč Godrika Nebelvíra, se kterým Harry Potter po statečném a urputném boji zabije baziliška i vzpomínku Toma.
Harry Potter dostává vyznamenání za zvláštní služby škole, ještě osvobodí Dobbyho od rodiny Malfoyových a odjíždí si užívat prázdniny zpět k tetě a strýci.

Harry Potter a vězen z azkabanu

5. listopadu 2009 v 16:16 | Ada |  Harry Potter
Třetí díl Harry Pottera začíná návštěvou neoblíbené tety Marge a následným Harryho odchodem ve zlém. Má strach z velkého černého psa a nemá ani kam jít. Vysvobozením je pro něho až vyzvednutí Záchranným autobusem a cesta do Děravého kotle, kde se dozví, že po něm jde vrah Sirius Black, uprchlý z Azkabanského vězení. Při setkání s mozkomory - strážci Azkabanu, chránícími školu před Siriusem Blackem - Harry Potter ztratí vědomí. Naštěstí mozkomory zažene nový učitel Remus Lupin, který má na starosti výuku obrany proti černé magii.
Novinkou ve škole je péče o kouzelné tvory, kterou vyučuje Hagrid. Na první hodině nedává pozor Draco Malfoy a je kvůli tomu napadem hypogryfem Klofanem. Hypogryf je napůl kůň, napůl orel. Draco žaluje svému vlivnému otci. Mezi hermionou a Ronem vzniká spor, který vyvolá Hermionina kočka Křivonožka, když se Ronovi za podezřelých okolností ztratí jeho krysa Prašivka.
Harry Potter dostává před vánoci dárek od dvojčat Weaslyovic. Je to úplná mapa Bradavic, s polohou každého člověka. S její pomocí se Harry Potter dostane do Prasinek a dozvídá se, že jeho kmotrem byl Sirius Black, který ale zradil jeho rodiče.
Kvůli intrikám Malfoyova otce musí být utracen Klofan. Harry, Ron a Hermiona se snaží Hagrida utěšit a najdou v jeho chatě živého Prašivku. Hermionina kočka ho zažene pod vrbu. Opět se objevuje velký černý pes a odtáhne Rona také pod vrbu mlátičku. Harry Potter s Hermionou je pronásledují a zjišťují, že velký černý pes je ve skutečnosti Sirius Black, ke kterému je připojen Lupin jako vlkodlak. Ti se snaží vysvětlit, že Ronova krysa je ve skutečnosti přeměněný Peter Pettigrew, který pro Voldemorta zradil Harryho rodiče, fingoval svoji smrt, a vinu svedl na Blacka.
Harry Potter nedovolí Siriusovi Pettigrewa zabít eskortují ho do hradu. Je ale úplněk a Lupin se proměňuje ve vlka. Pettigrew uteče. Na Blacka, Harryho a Hermionu začínají útočit mozkomorové, které zažene tajemná figura pomocí kouzla Patron. Harry Potter věří že byl zachráněn duchem svého otce. Black, o jehož nevině nikdo neví, je lapen a zavřen do věže, kde čeká na popravu.
Trio Harry Potter, Hermiona a Ron se od Brumbála dozvídá, že má šanci zachránit 2 životy. Hermiona prozradí Harrymu, že vlastní Obraceč času, kterým se lze vracet v čase, a s jehož pomocí také zvládala svůj přeplněný rozvrh. Oba se vracejí o tři hodiny zpět, osvobodí Klofana těsně před popravou a čekají na Blacka, osvobodí ho a vracejí se časem zpět.

Harry Potter a pohár tří kouzelníků

5. listopadu 2009 v 16:15 | Ada |  Harry Potter
Letošní prázdniny tráví Harry Potter s rodinou Weaslyových a Hermionou Grangerovou. Vydává se s nimi na finále mistrovství světa hry na létajících košťatech - famfrpálu. Po ukončení zápasu se zjeví na obloze znamení zla, které značí Smrtijedy v blízkosti.
Začíná další školní rok a studentům je představem nový učitel obrany proti černé magii - Alastora "Pošuk" Moody. Žáci se od Brumbála dozvídají, že se bude konat Turnaj tří kouzelnických škol, na který přijedou do Bradavic studenti z Kruvalu a Krásnohůlek. Ohnivý pohár vybírá do týmu i Harryho Pottera, ačkoliv se ještě oficiálně nemůže účastnit, protože mu není potřebných 17 let.
Harry Potter musí během turnaje absolvovat tři úkoly. V prvním, kde musí drakovi sebrat zlaté vejce, vyhraje společně s Viktorem Krumem. Po druhém úkolu, ve kterém má osvobodit Rona od lidí, žijících na dně jezera poblíž školy, zvaných jezerní lidé, se s Cedrikem dělí o první místo. Posledním - třetím úkolem je projít bludištěm s nástrahami a jako první dosáhnout Ohnivého poháru. Cedrik s Harrym Potterem vyrazí jako první a úkol zvládají oba téměř stejně rychle.
Dohodnou se, že se poháru dotknou oba najednou, aby nikdo nevyhrál. Jenže pohár je teleportuje k Voldemortovi a dalším Smrtijedům. Cedrik je zavražděn a pomocí lektvaru znovu nabude ztracené podoby. Chce zabít také Harryho, to se mu však nepovede a Harry Potter se pomocí přenášedla dostává zpět do Bradavic. Tam spolu s Brumbálem objeví, že profesor Moody je Barty Skrk mladší, který přemohl opravdového Moodyho a dostal Harryho Pottera do turnaje.

Harry Potter a fénixův řád

5. listopadu 2009 v 16:14 | Ada |  Harry Potter
Hned na začátku pátého dílu je Dudley napaden mozkomory a je zachráněn jen díky duchapřítomnosti Harryho Pottera. Strýc Vernon je naštván množstvím sov, které se do jeho domu snesou s dopisy. Harry Potter je vyloučen z Bradavic, protože při ochraně Dudleyho před mozkomory porušil pravidla o omezení čar a kouzel. Jakmile Dursleyovi odjedou z domu, vyzvednou Harryho členové Fénixova řádu a odvezou ho do bezpečí. Harry Potter se setká se svými přáteli Ronem, Hermionou, Fredem, Georgem a dalšími. Seznámí se s členy Fénixova řádu a dozvídá se o jejich činnosti a členech. Potom jde s panem Weasleyem na přelíčení, kde se rozhoduje o Harryho porušení výnosu o omezení čar a kouzel. Harry Potter je osvobozen a Brumbál Popletalovi řekne, že má dojem, že mozkomorové nebyli praví, ale že to bylo dílo právě Popletala a několika jeho nejvěrnějších spolupracovníků.
Jakmile se Harry Potter a další studenti dostanou do Bradavic, začne zahajovací slavnost, na které se všichni dozví, že novou vyučující oboru obrana proti černé magii je Dolores Jane Umbridge, blízká spolupracovnice Korneliuse Popletala. Má zde dohlížet na Harryho a Brumbála, protože ministr kouzel Popletal slepě nechce uvěřit, že je Voldemort opět mocný, což by mohlo ohrozit jeho kariéru.
Nová učitelka dělá Harrymu a jeho spolužákům samé naschvály a takhle to pokračuje velkou část celého ročníku. Dolores se pokusí rozpustit i seskupení několika studentů, kteří se cvičí v obraně proti černé magii. Vydá také mnoho nařízení, které upravují chod školy, např. zakáže famfrpál, nechá rozpustit všechny kluby a podobná seskupení studentů a tak dále.
Harrymu Potterovi se zdají hrozné sny, ve kterých nejprve vidí, jak je těžce zraněn pan Weasley. Ukáže se, že byl opravdu napaden a nebýt Harryho pravdivého snu, nejspíš by ho nikdo nenašel a bez pomoci by zemřel. Pak se mu však zdá i o napadení jeho kmotra Siriuse Blacka. Vydají se teda na jeho záchranu. Avšak tohle vše už je Voldemortova léčka, kterou vymyslel, aby mohl nechat Harryho Pottera konečně zabít. Na místě, které viděl Harry ve snu není zraněný Sirius, ale skupina Smrtijedů - služebníků Voldemorta. Těm se snaží záchranná skupina uniknout a právě včas se tam na pomoc objeví také členové Fénixova řádu. Při boji, který zde nastane zemře Harryho kmotr Sirius a dokonce se na ministerstvu objeví sám Pán zla, avšak jakmile uvidí Brumbála, raději hned rychle zmizí. Avšak to už uvidí i pracovníci ministerstva spolu s ministrem Popletalem. Ten se Brumbálovi a Harrymu omluví a rozhodne, že se musí opět rozpoutat boj proti Voldemortovi.

Harry Potter a Relikvie smrti

5. listopadu 2009 v 16:12 | Ada |  Harry Potter
Děj sedmého dílu Harry Pottera začíná tím, že se Harry přesouvá od Dursleyů k Weasleyům. Zde oslaví své sedmnácté narozeniny a s Ronem a Hermionou dostanou od ministra kouzel předměty, které jim odkázal Brumbál ve své závěti. Probíhá svatba Billa a Fleur, avšak přeruší ji zpráva o pádu Ministerstva kouzel a útoku Smrtijedů.
Trio mladých studentů nakonec nachází útočiště v domě Blackovy rodiny. Zde potkají skřítka Krátura, kterému Harry přikáže, aby našel Mundunguse Fletchera, kterého podezírá, že ukradl Voldemortův viteál.
Ten nakonec Ron, Hermiona a Harry nachází u Dolores Umbridgeové, kterou omráčí, vymění jí ho za kopii a prchají i s osvobozenými kouzelníky.
Při útěku se ovšem Hermiony chytí jeden Smrtijed, čímž je narušena ochrana domu a od té chvíle se trojice musí přesouvat a kempovat v lesích. Tato nelehká situace nakonec vyústí v hádku a Ron Harryho a Hermionu opouští.
Dvojice je pozvána do domu čarodějky Bagshotové. Ta se ale vzápětí mění ve Voldemortova hada Naginiho a napadá Harryho Pottera. Při obraně je zničena Harryho kouzelná hůlka.
Jednu noc při hlídce Harry Potter spatří Patrona, který ho zavede k jezírku, na jehož dně je meč Godrika Nebelvíra, což je jeden z mála artefaktů schopných zničit medailon. Harry Potter se meč snaží vyzvednout, ovšem nebýt pomoci navrátivšího se Rona, zřejmě by se Harry udusil. Pak společně viteál zničí.
Trojice navštěvuje otce Lenky Láskorádové Xenophiliuse Láskoráda. Zjišťují informace o symbolu Relikvií smrti – neporazitelné kouzelné hůlky, kamenu schopného vzkřísit mrtvé, a neviditelného pláště.
Studenti jsou zajati Smrtijedy a uvězněni v domě Malfoyů, kde se ve sklepní kobce setkají s Lenkou Láskorádovou, výrobcem hůlek Ollivanderem a skřetem Griphookem. Při úniku se Harry Potter zmocní hůlky Drace Malfoye.
Nachází útočiště v domě Billa a Fleur. Zjišťují, že po neporazitelné hůlce se shání sám Voldemort a také se jí nakonec z hrobu Brumbála zmocňuje.
Harry Potter, Ron a Hermiona se dohodnou s Griphookem, že jim výměnou za Nebelvírův meč pomůže vloupat do banky Gringottových, kde je v trezoru Lestrangeových další Voldemortův viteál – pohár Helgy z Mrzimoru. Voldemort se vydává zkontrolovat své viteály.
Trio se vydává do Bradavic, kde zjišťují další z medailonů - koruna Roweny z Havraspáru.
Pomocí zubů mrtvého baziliška ničí Ron s Hermionou pohár. V ohni umírá Crabbe a v následné bitvě se smrtijedy padne Fred Weasley.
Harry Potter vyslechne rozhovor Voldemorta se Snapem, kterého Voldemort zabíjí s doměním, že pak už bude kouzelná hůlka skutečně jeho a s plnou magickou mocí. Když Snape umírá sdělí Harrymu, že i do něho přešla část Voldemortovy duše a on sám je tak jedním z jeho viteálů, proto je nutné pro zničení Voldemorta zničit i sebe.
Harry Potter objevuje poslední Relikvii smrti - kámen schopný přivolat mrtvé. S jeho pomocí vyvolá své rodiče, Siriuse Blacka a Lupina, kteří mu dodají odvahu se beze zbraně střetnout s Pánem zla.
Po smrtící kletbě Voldemorta je Harry Potter předstírajíc mtvého, vynesen před Bradavice.
Voldemortovi se postaví Neville. Jako potupu ale dostává zapálený moudrý klobouk, ze kterého ale nečekaně vytahuje Nebelvírův meč a zabije poslední Voldemortův viteál - jeho hada. Když se Voldemort pokouší znovu zabít Harryho, kouzlo se obrací proti němu.

Kam dál